Tak nějak, jak je uvedeno v nadpisu, se dá definovat letošní (ne)uspořádání Mistrovství světa FAI upoutaných modelů letadel v Bulharsku. Základním motem Murphyho zákonů je, "co se může pokazit, to se pokazí". A nejspíš se znalostí tohoto, přistoupil organizátor letošního Mistrovství k problémům tak, že se Murphyho zákonům rozhodl čelit za pomoci jiného rčení "kdo nic nedělá, nic nepokazí".
A ono to skutečně fungovalo. Jelikož nic nebylo připraveno, nebylo nic, co by se při přípravě mohlo organizátorům pokazit. A Světe div se, Mistrovství nakonec proběhlo, má své šampióny i poražené, ale skutečným vítězem se stal organizátor, který přes úplnou nepřipravenost dokázal inkasovat plné startovné.
Jistým testem nejistot se pro mě a kolegu Pala ze Slovenska stala už dobrodružná cesta na místo činu ve středu 22.8. Téměř do poslední chvíle jsme netušili, co se stane, až přistaneme na letišti v Sofii. Ale hned u východu jsme spatřili cedulku a na ní azbukou přepsaná naše příjmení, kterou držel v ruce usměvavý muž neurčitého věku a lámanou angličtinou nás pobízel, abychom jej následovali do auta. Tím jsme pak podnikli cestu, s jednou zastávkou v nedaleké sídlištní restauraci, kde trávil mezičas u piva další kolega Igor z Ukrajiny a který dále pokračoval s námi, do Pazardžiku. Tam ale naše cesta nekončila. Pouze jsme museli chvíli počkat, než se objevilo jiné auto, které jsme pak dalších necelých 20km v temné noci sledovali někam na jih, přes 2 vesnice a klikatou silnicí do hor, až na nás zasvitlo světýlko nějakého hotelu. Tam jsme byli vysazeni s tím, že se o nás personál postará. Naštěstí tam na nás čekal už Ingemar ze Švédska s kolegou Vernonem z Anglie, aby nás ujistili, že jsme dorazili na správné místo. Co bude dál jsme ale zatím nikdo netušili.
Ráno jsme museli počkat na snídani, která se v těchto končinách nepodává dříve jak v 9 hodin. To bude náš první úkol – přesvědčit obsluhu, že pro nás je potřeba na další dny snídaně nejpozději na sedmou ráno. Pak se objevilo auto, které nás odvezlo na místo činu, kde se o nás opět nikdo dál nestaral. Takže další náš osud jsme si řídili sami. Proběhla prohlídka letových kruhů a dalších možných prostor v okolí, kde by se dalo regulérně pořádat soutěže. Přeci jen, organizátorem „připravená“ plocha nebyla v daný okamžik způsobilá pro soutěžní létání, zejména pak 2. kruh pro akrobaty.
S ubytováním pak byly spojeny už jen samé drobnosti. Například první snídaně v 7 ráno byla připravena, jen vejce, které měla být natvrdo, byla syrová. Proto jsme je každé ráno „pro jistotu“ testovali roztáčením vajec na stole. Nejdřív, abychom měli skutečně jistotu, další dny, abychom trochu poškádlili personál. Další drobností byl třeba záchod, jehož nádobka se náhodně plnila pouze podle nějakého časového harmonogramu, který se nám nepodařilo identifikovat. Jedno ráno tekla teplá voda ze všech kohoutků a dokonce i ze záchodu. Nebo sprchový kout bez vaničky s odtokem „nikam“, takže voda postupně vytékala do pokoje. Kulturním zpestřením byla páteční diskotéka, sobotní 100 členná svatba, kterou jsme přežívali na místě, a nedělní 300 členná svatba, které jsme byli ušetřeni nuceným vyhnanstvím do jiných ubytovacích zařízení v blízkém okolí. Já měl to „štěstí“, že jsem tuto jednu noc strávil v retrohotelu, kde můj pokoj byl asi bývalým kozím chlívkem, s podlahou z udusané hlíny, na které byl takový hrubý koberec, elektroinstalací „home made“ poslepovanou z různých drátků pomocí spojek různého stáří a vybavený televizí se satelitem a funkční klimatizací. Mravenci v koupelně byli snad také bez příplatku.
Kompletně to ale začalo vycházet najevo při úvodním závodu Světového poháru, který byl plánován na pátek 24.8. a sobotu 25.8.2012. Byť v propozicích byl vyhlášen limit počtu soutěžících, tak při registraci organizátor zapsal do startovní listiny a hlavně přijal vklady od všech, co kdy projevili zájem. A i když se zpočátku zdálo, že počty registrovaných neumožní soutěž odlétat během plánovaných dvou dnů, nakonec se to i přes vedra, která odpoledne dosahovala maxima nad 40°C ve stínu, povedlo odlétat.
Kombat se sice musel přesunout na původně tréninkový plac, protože soutěž bylo nutno odlétat v dvoukruhovém formátu, čímž akrobati přišli o tréninkový plac úplně, ale přesto se to povedlo trojici rozhodčích ze dne na den připravit a uřídit tak, že v sobotu večer byl jasný vítěz i dvojice na druhém a třetím místě.
Náladu akrobatům znepříjemňovala skutečnost, že druhý kruh zůstával stále bez jakékoliv letové aktivity z obavy o modely. V sobotu odpoledne ale nakonec americká výprava prolomila obavy, vlastnonožně srovnala pochodem v rojnici kus letového kruhu v délce asi 20m tak, že se z něj dalo startovat a pustila se do tréninku. Následovala jí hned další družstva a i když vzlety a přistání se podobali provozu na letadlové lodi, ve vzduchu nad terénem, který mnozí označili za bikrosovou trať, se létalo zcela normálně.
V neděli proběhla technická přejímka modelů. Jak jinak, než zase zcela nepřipravená ze strany organizátorů. Vždyť přeci jsou na soutěž nominováni rozhodčí, kteří se o všechno postarají, tak jim musí postačit pronajatá městská tělocvična s vypnutou klimatizací. Hlavně aby se to všechno stihlo do večerního slavnostního zahájení, protože to jediné měl organizátor tak nějak „zajištěno ve vlastní režii“. jen o tom, kdy a přesně kde to bude, se ostatní dozvídali tak nějak chaoticky. Večerní porada vedoucích družstev v nedalekém hotelu Trakia byla pro většinu utajena, jako by šlo o narozeninové překvapení. Organizátor nejspíš z obavy, že kolem kruhů F2B vypukne divoká diskuse, zahájil poradu od zadu kategorií kombatů. Když došlo na akrobaty, a obecné připomínky od hlavního rozhodčího, tak se ještě povedlo rychle přepnout diskusi na rychlostní modely. Ale před vlastním koncem začala bouřlivá diskuse, jak to teda bude, zda se akrobati mají lítat jen na jednom kruhu nebo na dvou, jak bylo plánováno, zda na tom travnatém tankodromu bodovat nebo nebodovat vzlet a přistání a případně jak a jak to bude v případě nehody při startu. Nakonec se domluvilo, že vzlet se bude hodnotit od prvního odlepení bez rozjezdu, přistání se bude hodnotit do prvního doteku bez dojezdu a při jakékoliv kolizi při startu bude automaticky poskytnut nový let. Tráva, teda spíš něco jako druh tlustice, obstála s tím, že jí organizátor do rána poseká. To bylo také to jediné, co mělo v blízkém okolí zelenou barvu, klasická tráva byla žlutá a i suchá jako dobře sklizená sláma.
Ostatně, tady je pohled na kolbiště, kde zleva (od východu) byl prostor pro kombaty, pak byl travnatý kruh pro akrobaty, následoval betonový kruh pro akrobaty a za plotem, který měl pouhé 2 m byl kruh pro týmy. Rychlostky se létaly v druhé částí areálu za silnicí směrem na západ.
Tým místních organizátorů, které jsme dostali k ruce pro pořádání akrobatů, byl sehraný z jiných modelářských soutěží. Jediný problém byl v tom, že tohle byla jejich první soutěž upoutaných modelů a že o pravidlech nevěděli vůbec nic. Tady se projevila výhoda, kdy se pořádá před Mistrovstvím Světa ještě soutěž Světového poháru, kdy jsme v jejím průběhu stihli vyškolit vedoucí obou kruhů, jak mají měřit přípravné a letové časy a technickou kontrolu, jak správně provádět tahovou zkoušku.
Jinak to s nimi skutečně šlo perfektně. Do stanu, kde bylo „výpočetní centrum“ byl přiveden vzdálený Wi-Fi signál pomocí směrové antény, aby byl dále šířen pomocí APčka jako Free wi-fi pro všechny. Stan dostal hned druhý den do základní výbavy funkční klimatizaci a nechyběl v jeho výbavě funkční kávovar a lednička trvale plná chlazené minerální vody. Nikomu nevadilo, že na ní bylo napsáno, že je to „Divna“ voda, hlavně že byla studená.
Během soutěží se postupně podařilo přimět organizátory k namalování letového kruhu na trávě (na betonu to nemělo smysl), vytyčení prostoru pro rozhodčí, aby jim nelezli soutěžící na záda, a podobné vychytávky, které by se očekávaly jako základ ještě před zahájením. Takže při finálových letech kolbiště vypadalo skoro jako podle pravidel. To, za co organizátor nemohl, byl všudypřítomný prach. Bylo jedno, zda se snažil sportoviště kropit, protože jakmile vyšlo slunce, tak vše bylo rázem úplně suché a stačil jen drobný závan větru, aby se ve vzduchu motal výr prachu jak při písečné bouři. Odpolední vlhkost vzduchu se pravidelně pohybovala jen mezi 25 až 30%. Při téhle vlhkosti se nebylo možné potit. Tělo se při ní neochlazovalo odpařováním potu na povrchu, ale k odpařování muselo docházet už někde pod kůží. Letové vlastnosti takto suchého a horkého vzduchu nemohu hodnotit, ale to, co jsem viděl a bodoval napovídá, že označení „gumový vzduch“, který mu dali soutěžící, asi nebylo daleko od pravdy.
Když už jsme u těch zvláštností, tak jsem tady nikde neviděl na poli slunečnici, ale jen samý tabák, který se ale neumí otáčet za sluncem. Možná proto to tady dělá vítr. Celý den se totiž lítaly a bodovaly obraty směrem do slunce.
Jediným dnem, kdy bylo tak nějak trochu jiné počasí, bylo pondělí 27.8.2012, tedy první den kvalifikace. To byla obloha polojasná a přehnaly se přes nás dvě klasické bouřky, které si vyžádaly přerušení soutěže. K tomu vál celkem svižný vítr neurčitého směru o síle 5 až 7 m/s s nárazy víc než 15 m/s, které se však „nedařilo“ hlavnímu rozhodčímu změřit, aby náhodou nemusel soutěž přerušit nebo dát někomu náhradní let. Tento den tak ukončilo předčasně své letové vystoupení asi 6 modelů a původní kvalifikační lety se tak změnili na jakousi větrnou „baráž“ vyřazující modely.
Pokud jde o úpravy modelů o povrch zemský, tak už před Mistrovstvím Světa bylo zaznamenáno hned několik nehod a to z různých příčin. Největším smolařem byl asi mladý Francouz Gauthier, který rozbil hned 2 modely Shark od Yatsenka. Druhou ránu mu naštěstí výrobce uznal jako vadu, takže rázem ušetřil řádově pár tisíc Eur. Posledním, kdo si pak v soutěži „plácnul“ o zem byl Japonec Nogome v prvním kvalifikačním letu, kdy mu do tlačených přemetů fouknul vítr proti a jeho električka vyzkoušela kvalitu místního betonu s podvozkem vzhůru. Do celkového počtu karambolů akrobatických modelů se tedy tento podnik zapsal asi nejvyšším skóre v historii.
Takovou Bulharskou tečkou za Mistrovstvím byl závěrečný ceremoniál s předáváním cen. První přišli na řadu rychlostkáři, na kterých se to opět pořadatelé museli nejprve naučit. Hymna se hrála a vlajky stoupaly okamžitě po jejich příchodu bez toho, aniž by obdrželi medaile a diplomy. Ty pak museli dostat dodatečně.
A co se nakonec nevyplnilo, byly obavy z hluku u akrobatů. Není zvykem umístit kruhy pro akrobaty do blízkosti týmů a kombatů a tady byly kruhy pro akrobaty těmito celkem hlučnými kategoriemi přímo obklíčeny. Pořadatel se však na toto připravil a poskytl nám, rozhodčím, celou krabici špuntů do uší značky 3M. Akrobata jsme sice ve vzduchu vůbec neslyšely, ale od kombatů nebo od týmů nás žádný zvuk nerozptyloval, neboť jsme jej slyšeli jako pouhou zvukovou kulisu, kterou ale hravě dokázala překonat hlučná cikánská svatba, která se odehrávala hned za vyschlým říčním korytem a trvala tři dny.
Ve zkratce se tedy dá říct, že místo Murphyho zákonů na Mistrovství Světa platily Sotirovy zákony a že scénka „Bulharské metre“ může mít reálný základ. Uvidíme, jak to shrne mezinárodní Jury ve své závěrečné zprávě z Mistrovství Světa pro FAI.
A ono to skutečně fungovalo. Jelikož nic nebylo připraveno, nebylo nic, co by se při přípravě mohlo organizátorům pokazit. A Světe div se, Mistrovství nakonec proběhlo, má své šampióny i poražené, ale skutečným vítězem se stal organizátor, který přes úplnou nepřipravenost dokázal inkasovat plné startovné.
Jistým testem nejistot se pro mě a kolegu Pala ze Slovenska stala už dobrodružná cesta na místo činu ve středu 22.8. Téměř do poslední chvíle jsme netušili, co se stane, až přistaneme na letišti v Sofii. Ale hned u východu jsme spatřili cedulku a na ní azbukou přepsaná naše příjmení, kterou držel v ruce usměvavý muž neurčitého věku a lámanou angličtinou nás pobízel, abychom jej následovali do auta. Tím jsme pak podnikli cestu, s jednou zastávkou v nedaleké sídlištní restauraci, kde trávil mezičas u piva další kolega Igor z Ukrajiny a který dále pokračoval s námi, do Pazardžiku. Tam ale naše cesta nekončila. Pouze jsme museli chvíli počkat, než se objevilo jiné auto, které jsme pak dalších necelých 20km v temné noci sledovali někam na jih, přes 2 vesnice a klikatou silnicí do hor, až na nás zasvitlo světýlko nějakého hotelu. Tam jsme byli vysazeni s tím, že se o nás personál postará. Naštěstí tam na nás čekal už Ingemar ze Švédska s kolegou Vernonem z Anglie, aby nás ujistili, že jsme dorazili na správné místo. Co bude dál jsme ale zatím nikdo netušili.
Ráno jsme museli počkat na snídani, která se v těchto končinách nepodává dříve jak v 9 hodin. To bude náš první úkol – přesvědčit obsluhu, že pro nás je potřeba na další dny snídaně nejpozději na sedmou ráno. Pak se objevilo auto, které nás odvezlo na místo činu, kde se o nás opět nikdo dál nestaral. Takže další náš osud jsme si řídili sami. Proběhla prohlídka letových kruhů a dalších možných prostor v okolí, kde by se dalo regulérně pořádat soutěže. Přeci jen, organizátorem „připravená“ plocha nebyla v daný okamžik způsobilá pro soutěžní létání, zejména pak 2. kruh pro akrobaty.
S ubytováním pak byly spojeny už jen samé drobnosti. Například první snídaně v 7 ráno byla připravena, jen vejce, které měla být natvrdo, byla syrová. Proto jsme je každé ráno „pro jistotu“ testovali roztáčením vajec na stole. Nejdřív, abychom měli skutečně jistotu, další dny, abychom trochu poškádlili personál. Další drobností byl třeba záchod, jehož nádobka se náhodně plnila pouze podle nějakého časového harmonogramu, který se nám nepodařilo identifikovat. Jedno ráno tekla teplá voda ze všech kohoutků a dokonce i ze záchodu. Nebo sprchový kout bez vaničky s odtokem „nikam“, takže voda postupně vytékala do pokoje. Kulturním zpestřením byla páteční diskotéka, sobotní 100 členná svatba, kterou jsme přežívali na místě, a nedělní 300 členná svatba, které jsme byli ušetřeni nuceným vyhnanstvím do jiných ubytovacích zařízení v blízkém okolí. Já měl to „štěstí“, že jsem tuto jednu noc strávil v retrohotelu, kde můj pokoj byl asi bývalým kozím chlívkem, s podlahou z udusané hlíny, na které byl takový hrubý koberec, elektroinstalací „home made“ poslepovanou z různých drátků pomocí spojek různého stáří a vybavený televizí se satelitem a funkční klimatizací. Mravenci v koupelně byli snad také bez příplatku.
Kompletně to ale začalo vycházet najevo při úvodním závodu Světového poháru, který byl plánován na pátek 24.8. a sobotu 25.8.2012. Byť v propozicích byl vyhlášen limit počtu soutěžících, tak při registraci organizátor zapsal do startovní listiny a hlavně přijal vklady od všech, co kdy projevili zájem. A i když se zpočátku zdálo, že počty registrovaných neumožní soutěž odlétat během plánovaných dvou dnů, nakonec se to i přes vedra, která odpoledne dosahovala maxima nad 40°C ve stínu, povedlo odlétat.
Kombat se sice musel přesunout na původně tréninkový plac, protože soutěž bylo nutno odlétat v dvoukruhovém formátu, čímž akrobati přišli o tréninkový plac úplně, ale přesto se to povedlo trojici rozhodčích ze dne na den připravit a uřídit tak, že v sobotu večer byl jasný vítěz i dvojice na druhém a třetím místě.
Náladu akrobatům znepříjemňovala skutečnost, že druhý kruh zůstával stále bez jakékoliv letové aktivity z obavy o modely. V sobotu odpoledne ale nakonec americká výprava prolomila obavy, vlastnonožně srovnala pochodem v rojnici kus letového kruhu v délce asi 20m tak, že se z něj dalo startovat a pustila se do tréninku. Následovala jí hned další družstva a i když vzlety a přistání se podobali provozu na letadlové lodi, ve vzduchu nad terénem, který mnozí označili za bikrosovou trať, se létalo zcela normálně.
V neděli proběhla technická přejímka modelů. Jak jinak, než zase zcela nepřipravená ze strany organizátorů. Vždyť přeci jsou na soutěž nominováni rozhodčí, kteří se o všechno postarají, tak jim musí postačit pronajatá městská tělocvična s vypnutou klimatizací. Hlavně aby se to všechno stihlo do večerního slavnostního zahájení, protože to jediné měl organizátor tak nějak „zajištěno ve vlastní režii“. jen o tom, kdy a přesně kde to bude, se ostatní dozvídali tak nějak chaoticky. Večerní porada vedoucích družstev v nedalekém hotelu Trakia byla pro většinu utajena, jako by šlo o narozeninové překvapení. Organizátor nejspíš z obavy, že kolem kruhů F2B vypukne divoká diskuse, zahájil poradu od zadu kategorií kombatů. Když došlo na akrobaty, a obecné připomínky od hlavního rozhodčího, tak se ještě povedlo rychle přepnout diskusi na rychlostní modely. Ale před vlastním koncem začala bouřlivá diskuse, jak to teda bude, zda se akrobati mají lítat jen na jednom kruhu nebo na dvou, jak bylo plánováno, zda na tom travnatém tankodromu bodovat nebo nebodovat vzlet a přistání a případně jak a jak to bude v případě nehody při startu. Nakonec se domluvilo, že vzlet se bude hodnotit od prvního odlepení bez rozjezdu, přistání se bude hodnotit do prvního doteku bez dojezdu a při jakékoliv kolizi při startu bude automaticky poskytnut nový let. Tráva, teda spíš něco jako druh tlustice, obstála s tím, že jí organizátor do rána poseká. To bylo také to jediné, co mělo v blízkém okolí zelenou barvu, klasická tráva byla žlutá a i suchá jako dobře sklizená sláma.
Ostatně, tady je pohled na kolbiště, kde zleva (od východu) byl prostor pro kombaty, pak byl travnatý kruh pro akrobaty, následoval betonový kruh pro akrobaty a za plotem, který měl pouhé 2 m byl kruh pro týmy. Rychlostky se létaly v druhé částí areálu za silnicí směrem na západ.
Tým místních organizátorů, které jsme dostali k ruce pro pořádání akrobatů, byl sehraný z jiných modelářských soutěží. Jediný problém byl v tom, že tohle byla jejich první soutěž upoutaných modelů a že o pravidlech nevěděli vůbec nic. Tady se projevila výhoda, kdy se pořádá před Mistrovstvím Světa ještě soutěž Světového poháru, kdy jsme v jejím průběhu stihli vyškolit vedoucí obou kruhů, jak mají měřit přípravné a letové časy a technickou kontrolu, jak správně provádět tahovou zkoušku.
Jinak to s nimi skutečně šlo perfektně. Do stanu, kde bylo „výpočetní centrum“ byl přiveden vzdálený Wi-Fi signál pomocí směrové antény, aby byl dále šířen pomocí APčka jako Free wi-fi pro všechny. Stan dostal hned druhý den do základní výbavy funkční klimatizaci a nechyběl v jeho výbavě funkční kávovar a lednička trvale plná chlazené minerální vody. Nikomu nevadilo, že na ní bylo napsáno, že je to „Divna“ voda, hlavně že byla studená.
Během soutěží se postupně podařilo přimět organizátory k namalování letového kruhu na trávě (na betonu to nemělo smysl), vytyčení prostoru pro rozhodčí, aby jim nelezli soutěžící na záda, a podobné vychytávky, které by se očekávaly jako základ ještě před zahájením. Takže při finálových letech kolbiště vypadalo skoro jako podle pravidel. To, za co organizátor nemohl, byl všudypřítomný prach. Bylo jedno, zda se snažil sportoviště kropit, protože jakmile vyšlo slunce, tak vše bylo rázem úplně suché a stačil jen drobný závan větru, aby se ve vzduchu motal výr prachu jak při písečné bouři. Odpolední vlhkost vzduchu se pravidelně pohybovala jen mezi 25 až 30%. Při téhle vlhkosti se nebylo možné potit. Tělo se při ní neochlazovalo odpařováním potu na povrchu, ale k odpařování muselo docházet už někde pod kůží. Letové vlastnosti takto suchého a horkého vzduchu nemohu hodnotit, ale to, co jsem viděl a bodoval napovídá, že označení „gumový vzduch“, který mu dali soutěžící, asi nebylo daleko od pravdy.
Když už jsme u těch zvláštností, tak jsem tady nikde neviděl na poli slunečnici, ale jen samý tabák, který se ale neumí otáčet za sluncem. Možná proto to tady dělá vítr. Celý den se totiž lítaly a bodovaly obraty směrem do slunce.
Jediným dnem, kdy bylo tak nějak trochu jiné počasí, bylo pondělí 27.8.2012, tedy první den kvalifikace. To byla obloha polojasná a přehnaly se přes nás dvě klasické bouřky, které si vyžádaly přerušení soutěže. K tomu vál celkem svižný vítr neurčitého směru o síle 5 až 7 m/s s nárazy víc než 15 m/s, které se však „nedařilo“ hlavnímu rozhodčímu změřit, aby náhodou nemusel soutěž přerušit nebo dát někomu náhradní let. Tento den tak ukončilo předčasně své letové vystoupení asi 6 modelů a původní kvalifikační lety se tak změnili na jakousi větrnou „baráž“ vyřazující modely.
Pokud jde o úpravy modelů o povrch zemský, tak už před Mistrovstvím Světa bylo zaznamenáno hned několik nehod a to z různých příčin. Největším smolařem byl asi mladý Francouz Gauthier, který rozbil hned 2 modely Shark od Yatsenka. Druhou ránu mu naštěstí výrobce uznal jako vadu, takže rázem ušetřil řádově pár tisíc Eur. Posledním, kdo si pak v soutěži „plácnul“ o zem byl Japonec Nogome v prvním kvalifikačním letu, kdy mu do tlačených přemetů fouknul vítr proti a jeho električka vyzkoušela kvalitu místního betonu s podvozkem vzhůru. Do celkového počtu karambolů akrobatických modelů se tedy tento podnik zapsal asi nejvyšším skóre v historii.
Takovou Bulharskou tečkou za Mistrovstvím byl závěrečný ceremoniál s předáváním cen. První přišli na řadu rychlostkáři, na kterých se to opět pořadatelé museli nejprve naučit. Hymna se hrála a vlajky stoupaly okamžitě po jejich příchodu bez toho, aniž by obdrželi medaile a diplomy. Ty pak museli dostat dodatečně.
A co se nakonec nevyplnilo, byly obavy z hluku u akrobatů. Není zvykem umístit kruhy pro akrobaty do blízkosti týmů a kombatů a tady byly kruhy pro akrobaty těmito celkem hlučnými kategoriemi přímo obklíčeny. Pořadatel se však na toto připravil a poskytl nám, rozhodčím, celou krabici špuntů do uší značky 3M. Akrobata jsme sice ve vzduchu vůbec neslyšely, ale od kombatů nebo od týmů nás žádný zvuk nerozptyloval, neboť jsme jej slyšeli jako pouhou zvukovou kulisu, kterou ale hravě dokázala překonat hlučná cikánská svatba, která se odehrávala hned za vyschlým říčním korytem a trvala tři dny.
Ve zkratce se tedy dá říct, že místo Murphyho zákonů na Mistrovství Světa platily Sotirovy zákony a že scénka „Bulharské metre“ může mít reálný základ. Uvidíme, jak to shrne mezinárodní Jury ve své závěrečné zprávě z Mistrovství Světa pro FAI.
bohužel jsem měl to štěstí to zažít...
OdpovědětVymazat