Vybraný příspěvek

Dopady 4. AML směrnice EU na sektor pojišťovnictví

V následujícím období bych se rád věnoval trochu vážněji souvislostem mezi novou Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne ...

pátek 15. dubna 2016

Vliv země původu klienta na jeho identifikaci

Novela AML zákona s sebou přináší i nový, zúžený, rozsah oprávnění ČNB upravit část povinností pojišťoven prováděcí vyhláškou. ČNB tak bude nově oprávněna vyhláškou stanovit požadavky na zavedení a uplatňování systému vnitřních zásad a hodnocení rizik v rozsahu:
postupy pro provádění kontroly klienta a stanovování rozsahu kontroly klienta odpovídající riziku legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu,
přiměřené a vhodné metody a postupy pro posuzování rizik, řízení rizik, vnitřní kontrolu a zajišťování kontroly nad dodržováním povinností stanovených AML zákonem.
Návrh budoucího znění vyhlášky ČNB sice nebyl ještě ani předložen k připomínkám, dá se však předpokládat, že pravidla pro kategorizaci klientů minimálně zůstanou zachována v rozsahu, jak jsou upravena dnešní platnou vyhláškou č. 281/2008 Sb.


Co lze očekávat od vyhlášky ČNB?

Podle § 5 odst. 2 písm. a) aktuální vyhlášky ČNB musí pojišťovna považovat za rizikový znak klienta "skutečnost, že některá ze zemí původu klienta, osoby, která s institucí jedná jménem klienta, nebo některá ze zemí původu skutečného majitele klienta, je státem, který nedostatečně nebo vůbec neuplatňuje opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, nebo státem, který instituce na základě svého hodnocení považuje za rizikový".
Tato povinnost se může na první pohled zdát podobná definici skutečností, které mohou napovídat o podezřelém obchodu uvedené v § 6 odst. 1 pod písm. h) AML zákona ve znění "klientem nebo skutečným majitelem je osoba ze státu, který nedostatečně nebo vůbec neuplatňuje opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu".
Rozdíl je však dán definicí země původu uvedené v § 3 odst. 2 vyhlášky ČNB. Ta pro fyzické osoby, které připadají v případě životního pojištění nejčastěji v úvahu, stanoví, že "zemí původu fyzické osoby se rozumí každý stát, jehož je tato osoba státním příslušníkem, a současně všechny další státy, ve kterých je přihlášena k trvalému nebo jinému pobytu".
Dá se předpokládat, že ČNB v tomto ohledu svůj přístup významně nezmění, neboť vyplývá z uznávaných mezinárodních standardů, jejich uplatňování ČNB od pojišťoven očekává.


Jaký dopad to má na povinnost identifikace?

Rozsah povinných identifikačních údajů u fyzických osob, stanovený § 5 odst. 1 písm. a) AML zákona, se novelou nemění a zůstává ve znění "všechna jména a příjmení, rodné číslo, a nebylo-li přiděleno, datum narození, dále místo narození, pohlaví, trvalý nebo jiný pobyt a státní občanství; jde-li o podnikající fyzickou osobu, též její obchodní firma, odlišující dodatek nebo další označení, místo podnikání a identifikační číslo osoby".
Novinkou je však nově doplněný odst. 2, který jednoznačně dává pojišťovně právo a zároveň i v určených případech povinnost stanovit rozsah těchto údajů širší. tedy v případě, kdy takové rozšíření povinných identifikačních údajů vyplyne z vyhlášky ČNB, bude jejich získávání pro pojišťovnu povinné.


Závěr

Pojišťovna bude s největší pravděpodobností (v závislosti na budoucím obsahu vyhlášky ČNB) muset, v rámci identifikace klienta, místo jednoho státního občanství získat a průběžně aktualizovat všechna souběžná státní občanství klienta.
To samé se bude týkat povinnosti získat informaci o trvalém nebo jiném (například dočasném) pobytu klienta, kde již nebude postačovat získání jednoho pobytu, ale všech statutárně registrovaných pobytů, které klient aktuálně má.

úterý 5. dubna 2016

Identifikace klienta - denní rutina

Základní povinností, kterou je třeba jednoznačně stanovit v interním předpisu pojišťovny jsou pravidla pro identifikaci klientů. Byť se AML pravidla nevztahují na neživotní pojištění, lze tato pravidla u kompozitní pojišťovny nastavit pro všechny produkty bez výjimky, neboť i soukromé právo klade jisté požadavky na identifikaci účastníků pojistné smlouvy viz odst. 3. § 2777 zák. č. 89/2012 Sb. tento základní rozsah se týká i účastníků pojistné smlouvy, kteří se ještě nestali klientem a mají být ve smlouvě určeni konkrétně jménem a nikoliv jen vztahem viz minulý článek.


Zjednodušená identifikace

Zásadní novinkou, kterou předpokládá transpozice 4.AMLD do českého práva, je úplné zrušení současných výjimek z identifikace pro pojistné smlouvy a jejich nahrazení zjednodušenou identifikací. Rozsah podmínek, při kterých lze provádět pouze zjednodušenou identifikaci je pro oblast pojištění fakticky shodný s dosavadními podmínkami pro současné výjimky z identifikace.
Zjednodušená identifikace poté představuje proces, při kterém pojišťovna musí v okamžiku, kdy poprvé zahájí jednání s novým klientem v rámci pojistné smlouvy (obchodního vztahu), získat a zaznamenat identifikační údaje v rozsahu, jak jsou definovány v § 5 zák. č. 253/2008 Sb.
Přitom se ale nemusí použít zákonem definovaný postup identifikace klienta upravený v §§ 8, 10 a/nebo 11.
Postup pro provádění zjednodušené identifikace je fakticky uveden v § 13 odst. 3 a 4. Z tohoto textu vyplývá, že prvním krokem je prověření, zda daná situace splňuje některou z podmínek pro provedení zjednodušené identifikace. Odůvodnění volby zjednodušené identifikace musí být součástí dokumentace. Zákon však nestanoví, kde toto odůvodnění musí být uvedeno. Lze tedy k rozhodování přistupovat podle potřeb. Bude-li existovat produkt, který vždy obecně splní například podmínku maximálního pojistného dle § 13 odst. 2 písm. a), lze takové odůvodnění uvést již do dokumentace k produktu a není nutné jej uvádět ke každému záznamu o provedení zjednodušené identifikace.
Druhým krokem je získání a zaznamenání identifikačních údajů klienta. Půjde-li například o pojištěného, který poprvé uplatňuje nárok na pojistné plnění z pojištění v rámci pojistné smlouvy, lze jeho identifikační údaje získat na formuláři uplatnění pojistné události. Přitom není požadováno, aby údaje zaznamenal zaměstnanec pojišťovny nebo pojišťovnou pověřený obchodník, postačí, pokud údaje vyplní klient sám a doručí je do pojišťovny třeba korespondenčně či dokonce elektronicky. Byť to z textu zákona nevyplývá, zde bych doporučil alespoň od nějakého interně nastaveného limitu předpokládaného plnění či jiných podmínek využít nějakou formu vhodného ověření totožnosti jednajícího. U korespondenční formy komunikace například postačí ověření podpisu. Elektronická forma komunikace dnes umožňuje různé metody verifikace druhé strany, od využití elektronického podpisu, přes verifikační SMS zasílané na klientem sdělené telefonní číslo k ověření pravosti sdělené elektronické adresy, či klasické uvítací dopisy, kdy přijetí žádosti bude pojišťovnou oznámeno klasickou poštou odeslanou na klientem sdělenou adresu dopisem odeslaným "Do vlastních rukou výhradně jen adresáta".
Třetím krokem by mělo být ujištění se, že provedená zjednodušená identifikace nemůže vést ke zvýšení rizika. Zde si bude muset pojišťovna definovat své interní podmínky, na základě posouzení rizik, při jejichž splnění nebude možné zjednodušenou identifikaci realizovat. Jedna z těchto podmínek je již dána legislativně - zjednodušenou identifikaci nelze realizovat u klienta, který je PEP (splňuje definici politicky exponované osoby). Z této podmínky je tedy zřejmé, že bude nutné se vždy minimálně přesvědčit, zda pojišťovna již tohoto klienta nemá ve svých databázích s označením, že se jedná o PEP. Vzhledem k podmínce prověřovat důvodnost zjednodušené identifikace v průběhu trvání pojištění viz § 8 odst. 7 zák. č. 253/2008 Sb., doporučuji, aby si pojišťovna stanovila pravidlo, že alespoň při každém následném příkazu klienta prověří, zda jsou tyto podmínky nadále splněny a provede aktualizaci identifikačních údajů klienta, pokud zjistí jejich změny. Povinnost provádět průběžnou aktualizaci identifikačních údajů totiž vyplývá i z § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 101/2000 Sb.


Identifikace klienta

Ve všech situacích, kdy nepůjde provést zjednodušenou kontrolu klienta, bude muset být pojišťovnou realizován postup klasické identifikace klienta podle §§ 8, 10 a/nebo 11.
Novinkou v postupu provádění identifikace podle § 8 je povinnost zjistit a zaznamenat, zda klient je či není politicky exponovanou osobou (dále jen "PEP") a zda vůči němu ČR neuplatňuje mezinárodní sankce ve smyslu zák. č. 69/2006 Sb. Dále je zpřísněn proces identifikace klienta zastoupeného opatrovníkem, který je nově povinen předložit při identifikaci příslušné rozhodnutí soudu.

Zjištění PEP statusu v rámci prvotní identifikace

Způsob zjištění, zda je klient PEP není zákonem upraven. Je tedy na pojišťovně jakou formu zjišťování PEP statusu klientů zvolí. Lze si představit jak běžně využívanou formu prohlášení klienta, zda je či není PEP, tak i v pojišťovnictví využívané písemné dotazy pojišťovny. Dotaz pojišťovny však nemusí být vhodným za všech okolností, neboť identifikovanému klientovi nebude dána povinnost na písemné dotazy pojišťovny poskytovat v daném případě pravdivé odpovědi.
Důsledkem zjištění, že klient je PEP, jsou povinnosti uvedené v § 15 odst. 2 a 3 zák. č. 253/2008 Sb. největší význam pro uzavírání pojistné smlouvy má podmínka stanovená v § 15 odst. 3 písm. a), vyžadující souhlas statutárního orgánu pojišťovny nebo jím určeného AMLO pojišťovny. Aby tento orgán mohl souhlas k uzavření smlouvy s PEP, musí jí být znám i původ peněz, kterými hodlá pojistník hradit pojistné viz § 15 odst. 2 (zjišťování původu peněz je součástí kontroly klienta). Pojišťovna tu bude postavena před otázku, zda zavede systém ad-hoc udělování souhlasů obchodníkům v terénu, aby tito mohli smlouvy s klienty uzavírat, nebo zda zvolí metodu, kdy obchodník pouze připraví s klientem nabídku smlouvy, kterou bude pojišťovna akceptovat až v rámci zpracování na své centrále.
Využívání komerčních seznamů PEP je pro splnění této povinnosti zcela nevhodné, neboť seznamy neobsahují všechny osoby odpovídající definici PEP, ale jen ty, o kterých je to veřejně známo. Navíc, použití komerčního seznamu při identifikaci klienta v terénu může být technicky zbytečně náročným problémem. Proto doporučuji, pokud se pojišťovna rozhodne některý z komerčních seznamů PEP využít, jej používat jen jako kontrolní mechanismus k následnému prověřování klientů, zda k identifikaci svého PEP statusu poskytují správné informace a dále v době trvání pojistného vztahu k vyhledávání příslušných změn.

Zjištění, zda klient je sankcionovanou osobou v rámci prvotní identifikace

Zjišťování, zda vůči klientovi ČR uplatňuje mezinárodní sankce se však již bez využití sankčních seznamů realizovat nedá. Příslušné seznamy jsou kompletní a navíc, jsou dostupné zcela zdarma. Pojišťovna tak bude muset jen vyřešit, v jakém okamžiku je ke zjištění této skutečnosti použije. Byť je to výjimečné, mohou se vztahovat mezinárodní sankce i na skupinu jmenovitě neuvedených osob formou zákazu poskytovat pojištění těmto osobám. Je tedy také třeba pamatovat i na řešení, které umožní vyhodnocovat i jiné nežli jmenné parametry, zejména vypovídající o zemi původu, klientů.
Zjištění, že je klient sankcionovanou osobou, je automaticky podezřelým obchodem. Rozdíl je pouze v tom, že je-li klient jen jmenovitě uveden na sankčním seznamu, uzavření pojistné smlouvy tato skutečnost nebrání, budou-li jejím prostřednictvím zmraženy její prostředky, zatímco jde-li o zákaz poskytovat pojištění určitým osobám, nemělo by k uzavření pojistné smlouvy vůbec dojít.
Rozsah tohoto technického řešení tedy staví pojišťovnu před zásadní otázku, zda tuto část identifikace realizovat již v terénu, nebo zda jí ponechat až na zpracování v sídle pojišťovny. Druhá, implementačně zcela jistě levnější a provozně spolehlivější, varianta však znamená, že k uzavření pojistné smlouvy nemůže docházet již v terénu. Obchodníci by tak nemohli být oprávněni k uzavírání dotčených pojistných smluv, mohli by pro pojišťovnu pouze s klientem připravovat nabídky pojištění jakožto formu příležitosti pro pojišťovnu pojistnou smlouvu uzavřít.


Rozhodnutí o obchodním modelu splňujícím tyto nové požadavky může mít význam i pro způsoby odměňování zprostředkovatelů, činných pro pojišťovnu na základě smlouvy o obchodním zastoupení viz § 2447 zák. č. 89/2012 Sb.


Převzetí identifikace od zprostředkovatelů

Postupy podle § 8 uvedené výše se vztahují i na externí vázané zprostředkovatele, pokud jejich služby pojišťovna využívá. V takovém případě platí pravidlo přebírání informací pojišťovnou od zprostředkovatele dle § 11 odst. 5 zák. č. 253/2008 Sb. Vlastní podmínky přebírání identifikačních údajů se nijak významně nezměnily, jen přibyla podmínka, že identifikační údaje a související dokumentace se ukládá u pojišťovny.
Nově se zde zavádí povinnost přezkoumat, že pro převzetí jsou splněny podmínky, které musí pojišťovna stanovit na základě posouzení rizik viz § 11 odst. 9 zák. č. 253/2008 Sb. V § 11 odst. 10 jsou pak stanoveny zákonné podmínky pro převzetí, které vylučují převzetí identifikace od zahraničních zprostředkovatelů usazených a působících v zahraničí, v teritoriu, které je nutné považovat za rizikové. Tato podmínka bude však ve většině případů životního pojištění neupotřebitelná, neboť samo pověření zprostředkovatele k výkonu činnosti v zahraničí by vedlo k "usazení" samotné pojišťovny v zahraničí s primární aplikací místního práva upravujícího oblast AML sekundárně ovlivněnou 4.AMLD ve smyslu § 21a odst. 5 zák. č. 253/2008 Sb.
Nutné je také upozornit na skutečnost vyplývající z úprav textu § 12, stanovující podmínku, že realizovat obchod lze až v okamžiku, kdy přebírané identifikační údaje a dokumentace jsou uloženy u pojišťovny. Tato podmínka se dříve na pojišťovny a její vázané zprostředkovatele nevztahovala.
U jiných než vázaných zprostředkovatelů se uplatňují postupy převzetí upravené § 11 odst. 1 a 2. Podmínky, které musí být pro převzetí současně splněny jsou obdobně rozvedeny v § 11 odst. 3, 4, 9, 10 a § 12.


Zprostředkovaná identifikace

Pravidla pro zprostředkovanou identifikaci jsou nově rozšířena na notáře a všechna kontaktní místa veřejné správy. Rozsah údajů sepisovaných v rámci veřejné listiny zůstává fakticky nedotčen. Zjištění PEP statusu a ověření, že klient není sankcionovanou osobou tak zůstává na pojišťovně. Zde se tedy s největší pravděpodobností nejčastěji uplatní písemné prohlášení klienta o jeho PEP statusu. Pokud pojišťovna v daném případě na základě hodnocení rizik bude vyžadovat provedení záznamu širšího okruhu identifikačních údajů, bude muset najít způsob, jak tyto údaje nejen zjistit ale i ověřit z průkazu totožnosti, uvádějí-li se v něm, neboť identifikační údaje je nutno ověřit viz § 8 odst. 2 zák. č. 253/2008 Sb., nebo nebude možné v takovém případě zprostředkovanou identifikaci klienta využít.


Závěr

Ačkoliv se může zdát, že rozsah úprav zákonných podmínek kladených na identifikaci klientů je nepatrný, dopady těchto úprav jsou celkem zásadní. Pokud některá pojišťovna využívala výjimku z identifikace na určité produkty a tedy nemá k dispozici všechny identifikační údaje klientů, bude muset předně zajistit, že je bude mít kam zaznamenat a u stávajících klientů je bude muset začít spolu s jejich prvními příkazy doplňovat.
Rozšíření identifikace klientů o zjišťování PEP statusu a jejich možného výskytu na sankčních seznamech nutně povede k procesním změnám při uzavírání pojistných smluv a nejspíše to i ovlivní nastavení vztahů mezi pojišťovnou a zprostředkovateli.
Zásahy do nastavení procesů a smluvních vztahů si vyžádá i přebírání informací pojišťovnou od zprostředkovatelů.
Každá z těchto drobných změn s sebou nese i nové požadavky na obsah auditních stop po rozhodovacím procesu. Proto bude nutné upravit i příslušné návazné interní postupy a příslušnou dokumentační základnu, ve které jsou tyto informace uchovávány.

středa 9. března 2016

Klient pojišťovny podle 4.AMLD

Odpověď na otázku, kdo je klientem pojišťovny, se zá být jednoduchá. Pohledem 4.AMLD, ve smyslu textu její připravované transpozice do českého práva, to však může být pro mnohé dost složitý problém. Pochopení významu pojmu klient a jeho správná definice v rámci procesů v pojišťovně je však zcela zásadní pro naplnění účelu tohoto legislativního rámce. K pochopení jeho významu je třeba vyjít z těchto zákonných definic:

a) Obchodním vztahem se ... rozumí smluvní vztah mezi [pojišťovnou] a [klientem], jehož účelem je nakládání s majetkem [klienta] nebo poskytování služeb [klientovi] ...
přičemž
... pojistná smlouva ... je ... vždy obchodním vztahem.

b) Obchodem se ... rozumí každé jednání [pojišťovny] s [klientem], pokud takové jednání směřuje k nakládání s majetkem [klienta] nebo k poskytnutí služby [klientovi].

c) Příkazem klienta se ... rozumí každý jeho úkon, na jehož základě má [pojišťovna] nakládat s majetkem.

Pojmy ze zákonných definic byly zkráceny vynecháním částí, které jsou pro pochopení souvislostí nepodstatné "...", případně byly nahrazeny výrazy v závorkách takto:
povinná osoba = [pojišťovna]
jiná osoba = [klient]

Pojistník:

Z definic pod písmenem a) jednoznačně vyplývá, že klientem bude pojistník pojistné smlouvy o životním pojištění (pojišťovna se stává povinnou osobou při výkonu činností souvisejících s provozováním životního pojištění ve smyslu veřejnoprávní úpravy pojistných odvětví realizované zákonem o pojišťovnictví). Pojistná smlouva je totiž dvoustranným vztahem, který vzniká mezi pojišťovnou a pojistníkem.
Z definice pod písmenem b) lze jako klienta najít opět pojistníka, neboť již jeho jednání směřující k uzavření pojistné smlouvy je zjevně obchodem, protože pojišťovna bude na základě pojistné smlouvy nakládat s platbami pojistného, k jejichž úhradám se budoucí pojistník (zájemce o pojištění) hodlá smluvně zavázat. Z této definice je pak zřejmé, že zájemce o pojištění, o kterém již pojišťovna ví, že hodlá být pojistníkem, neboť o tomto svém záměru s pojišťovnou jedná, se stává klientem ještě před vlastním uzavření pojistné smlouvy.
Definice pod písmenem c) pak tuto skutečnost jen podtrhuje, neboť za příkazy k nakládání s majetkem pojistníka, jeho majetkovými právy, lze považovat nejen přijímání jednotlivých plateb pojistného, ale i žádosti o různá plnění z pojištění, které náleží pojistníkovi, zejména pak o odkupné, či příkazy, kterými tato svá majetková práva postupuje či zastavuje (vinkuluje) ve prospěch třetí osoby.

Pojištěný:

Definice pod písmenem b) pak poskytuje i odpověď na otázku, je-li pojištěný klientem a do kdy. Je zřejmé, že obsahem pojistné smlouvy je poskytování pojistné ochrany jakožto specifické finanční služby, přičemž obsahem životního pojištění, které je podmnožinou pojištění osob (ve smyslu soukromoprávní úpravy pojištění občanským zákoníkem), je poskytování pojistné ochrany pojištěnému. Určení okamžiku, od kdy je pojištěný klientem, opět vyplývá ze stejné definice, neboť vyžaduje jednání pojištěného s pojišťovnou ohledně dané pojistné smlouvy. Nebude-li tedy k uzavření ani následné správy pojistné smlouvy potřeba souhlasu pojištěného, pak se pojištěný nemusí stát klientem v rámci dané pojistné smlouvy nikdy. Pojištěný se tedy stává klientem až v okamžiku, kdy v rámci dané pojistné smlouvy s ní projeví souhlas například v souvislosti s určením obmyšleného pojistníkem, ke kterému je tento souhlas pojištěného vyžadován. Nejčastěji se pojištěný, u kterého není vyžadován souhlas s uzavřením smlouvy (například podpisem zdravotního dotazníku či alespoň formou souhlasu ke zpracování údajů o jeho zdravotním stavu), bude stávat klientem v okamžiku, kdy poprvé uplatní nárok na nějaké z pojistných plnění, která mu budou ze sjednaného pojištění plynout.
Jednání pojištěného, kterým bude uplatňovat nárok na pojistné plnění, pak zcela zjevně odpovídá i definici pod písmenem c).

Obmyšlený či jiná oprávněná osoba:

Každá osoba, která není pojištěným a/nebo pojistníkem a které vznikne právo na plnění ze životního pojištění, se také stává klientem a to okamžikem, kdy zahájí jednání vůči pojišťovně, kterým bude právo na plnění nárokovat. Toto vyplývá z definice pod písmenem c). Zde je však třeba zcela jednoznačně odlišovat od klienta, kterému právo vzniká a třetí osoby, která jej může při tomto jednání zastupovat. Insolvenční správce, který bude za klienta jednat o jeho majetkové podstatě v rámci řešení insolvence konkursem, bude vždy pouze v roli zástupce klienta a nestává se přímo klientem. Stejně tak věřitel, v jehož prospěch svá práva klient zajistil zástavní smlouvou a domáhá se jeho výplaty ve svůj prospěch, je jen zástupcem klienta, neboť mu má být poskytnuto plnění ze zástavy a nikoliv přímo z pojištění. Ve stejném postavení pak bude i exekutor, který se bude domáhat plnění na základě pravomocného exekučního příkazu. Jeho postavení však bude unikátní v tom, že exekutor zde vystupuje jako orgán veřejné moci soudní.

Plátce pojistného:

Soukromé právo říká, že pouze pojistník se zavazuje hradit pojistné, ale zároveň dává pojišťovně povinnost přijmout splatné pojistné od celkem širokého okruhu dalších osob, viz text § 2784 ve znění "Pojistitel je povinen přijmout splatné pojistné a jiné splatné pohledávky z pojištění i od pojistníkova zástavního věřitele, od oprávněné osoby nebo od pojištěného.". A je zřejmé, že ve smyslu definice pod písmenem c), jsou tito plátci fakticky klientem na dané smlouvě od okamžiku, kdy poprvé projeví vůli uhradit splatné pojistné místo pojistníka. Ale i zde existuje jedna výjimka. Zaměstnavatel, který pouze hradí příspěvek na pojistné za svého zaměstnance (ve smyslu zákona o dani z příjmů), nebo jen zasílá platbu (formou srážky ze mzdy na základě dohody se zaměstnancem) za pojistníka, není tím, kdo hradí pojistné místo pojistníka. Takový zaměstnavatel pouze poskytuje svému zaměstnanci - pojistníkovi odměnu vyplývající z pracovního poměru a jedená se tedy o platbu provedenou pojistníkem s ověřeným původem peněžních prostředků.
Pojišťovna je tak postavena před skutečnost, kdy by měla u každé jednotlivé platby pojistného zkoumat, zda na účet pojišťovny připsané prostředky patřili do majetkové sféry pojistníka či nikoliv a pokud nebyli jeho vlastní (nejednalo se například o plnění, které mu jeho dlužník zaslal ve prospěch "účtu" jeho pojistné smlouvy), pak by měla dále zjišťovat, kdo se stává takovouto platbou jejím klientem. Toto je významný rozdíl oproti bankovním účtům, u kterých se předpokládá, že peníze na účtu jsou vždy klienta a platby zaslané třetí osobou v jeho prospěch jsou vždy plněním, které mu náleží.

Závěr:

Zatímco správné vytvoření definice klienta v roli pojistníka, pojištěného nebo oprávněné osoby nebude v pojišťovnách problematické, oblast klientů plátců pojistného může být skutečným oříškem. Pokud má pojišťovna možnost vytvářet si v rámci KYC procesu seznam účtů, které jsou jednoznačně spojitelné s osobou klienta a prostředky na nich lze považovat za jeho vlastní (viz stanovisko FAÚ k pojmu Účet vedený na jméno klienta), pak by bylo možné tento rozhodovací proces v pojišťovně alespoň částečně automatizovat. A už zde platí, že k rozsahu implementace takovéhoto základního rozhodovacího procesu je třeba přistoupit na základě rizikově orientovaného přístupu vyplývajícího z hodnocení rizik. Určitě není záměrem legislativních pravidel, aby pojišťovna uměla rozpoznat a přiřadit ke konkrétnímu klientovi každou dílčí platbu bez zohlednění způsobu úhrady a skutečné rizikovosti produktu životního pojištění.