Návod pro rozhodčí F2B

Příloha 4B svazku F2 části 4 sportovního řádu FAI obsahuje podle názvu návod pro rozhodčí kategorie F2B. Byť rozsahem 7,5 stránky textu na formátu A4 je to celkem slušný materiál, tak obsahově řekne strašně málo o tom, jak si má rozhodčí nastavit stupnici pro udělování bodů podle zaznamenaných chyb, které během hodnoceného obratu uvidí.

Bodování akrobatických obratů totiž není exaktní činnost postavená na předem definovaných pravidlech, ale jde čistě o subjektivní vnímání reality a její porovnání opět se subjektivní představou v pravidlech popsaného ideálu. Návod pro rozhodčí se sice snaží vnutit čtenáři myšlenku, že chyby se dělí na objektivní a subjektivní, ale to není pravda. Byly-li by některé chyby objektivní, bylo by přeci možné je jednoznačně ohodnotit bodovou srážkou tak, aby každý pozorovatel, a ne jen zaškolený rozhodčí, byl schopen za ně udělit jasně stanovenou bodovou srážku. Jelikož tomu tak ale není, jsou všechny chyby, které rozhodčí rozpozná, vždy jen subjektivní chybou.

Snahy donutit rozhodčí bodovat tak, aby se jejich známky od sebe nelišily nebo se lišily jen o nějakou malou hodnotu jsou podle mého názoru kontraproduktivní. Rozhodčí se tak snaží podvědomě korigovat to, co skutečně viděl tak, aby viděl pokud možno to samé co ostatní rozhodčí a za to udělil pokud možno shodnou známku a to z obavy, že by jeho jméno nebylo mezi soutěžícími a pořadateli v oblibě.

Tento způsob bodování pak vede k tomu, že sbor rozhodčích nehodnotí konkrétní let, který jim soutěžící předvedl, ale jen jeho zažitý dlouhodobý standard, od kterého bodově odečítají jen výrazné odchylky, kterých si musí všimnout každý, kdo zná popis obratů. Pokud takový soutěžící zaletí některé obraty lépe než je u něho obvyklé, často se nedočká náležitého bodového ohodnocení, protože rozhodčí je podvědomě dopředu připraven dát konkrétnímu soutěžícímu za daný obrat konkrétní maximální známku, neboť přeci on jej umí zaletět jen v této kvalitě.

Dalším fenoménem je, že čím je soutěž prestižnější, tím více se tento způsob bodování projevuje. Na běžných národních soutěžích není problém rozdávat známky v širokém spektru. Jakmile ale soutěž získá nálepku třeba Světového poháru, tak ti samí soutěžící, co na obyčejné vesnické soutěži dostávají známky od 5 do 9, najednou dostanou známky jen v rozmezí od 6 do 8. Mistrovství světa a kontinentů jsou na tom z tohoto pohledu ještě hůře a pokud se mezi rozhodčími najde jeden, co se tomuto folklóru nepřizpůsobí, tak může fakticky rozhodnout sám o celkovém pořadí, protože jeho známky, byť se budou lišit od ostatních třeba diametrálně se dnes vždy započtou, zatímco podle původního způsobu hodnocení by se škrtaly.

Právě ono původní škrtání způsobilo, že rozhodčí přijali tento nešvar za vlastní, protože jejich schopnosti bodovat, nebo spíše neschopnosti správně bodovat, se poměřovali podle toho, kolikrát bylo jeho hodnocení škrtnuto. Dnešní systém by toto měl odstranit. Sama změna systému však změnu chování rozhodčích nepřinese. V nich je to za ta léta hluboce zakořeněný systém, který mnozí již neumí opustit. Řešením tedy bude jen čas, který přinese nové rozhodčí nezatížené tímto fenoménem „strachu“.

Přechodné období bude bohužel postiženo tím, že se budou na soutěžích setkávat rozhodčí se zažitým starým způsobem bodování omezeným „strachem“ z možného vybočení od střední hodnoty s těmi, co se nebudou bát ukázat ve známkách svůj subjektivní pohled na jednotlivé prvky, figury a obraty. Otázkou zůstává, zda budou i soutěžící schopni tento střet přijmout a tolerovat jej, nebo zda se proti němu postaví a subjektivní hodnocení budou považovat za něco, co je třeba ze soutěží eliminovat.

Do doby, než bude technicky jednoduché zaznamenat v prostoru přesně dráhu letu těžiště modelu a porovnat jí v počítači s definicí obratu, budou soutěže F2B závislé jen a pouze na subjektivním pohledu rozhodčích. Jejich chování lze různými systémy vyhodnocení ovlivňovat, ale nikdy není možné dosáhnout stavu, které by hodnocení alespoň přiblížilo k objektivnímu posuzování chyb, neboť jej dodnes nikdo v pravidlech ani nedefinoval. Tím myslím, že v pravidlech není stanoveno, o kolik bodů musí rozhodčí snížit známku, když model například ve vodorovném letu na zádech na dobu ¼ okruhu vyklesá z předepsané letové hladiny 1,5m do hladiny 1,4m. Bez takovéto definice by však objektivní počítačové porovnání ideální a reálné letové dráhy neposkytnulo žádný výsledek převedený do dnešní bodové stupnice.